Granát

Název granát pochází z latinského slova granatus, které lze přeložit jako semenný. Toto slovo nás také odkazuje k ovoci rostoucím na stromu Punica granatum známém jako granátové jablko. V řecké mytologii granátové jablko a i granát samotný symbolizovalo věčnou lásku a slib rychlého návratu milenců, kteří byli odloučeni. Hades, starořecký bůh smrti, dal granátové jablko své manželce Persefoně, když ho opouštěla, aby se ujistil, že se spolu opět shledají. Samotný granát se daruje partnerovi předtím, než se vydá na cestu, protože se věří, že léčí smutná srdce obou milenců.

Způsoby získávání granátů se během staletí vyvíjeli od sbírání na povrchu polí až po technologie aplikované při současné těžbě. Z počátku velmi zajímavý výnos byl při sběru z povrchu polí, po intenzivních deštích na jaře a na podzim, kdy ještě, anebo už, nebyla vegetační zeleň. Dešťové kapky omyly prachové a jílovité podíly z povrchu granátových zrn. Na slunci se pak očištěná zrna červeně blýskala a to usnadňovalo jejich sbírání. Bohužel při opakovaném sbírání z povrchu začaly jejich výnosy výrazně klesat. Orba byla mělká a nedocházelo tedy k vynášení dalších granátů na povrch. Majitelé polí proto v období vegetačního klidu odstranili již vysbíranou povrchovou vrstvu ornice. V očištěném úseku vyhloubili brázdy a počkali na déšť. Jejich výnosy začaly být opět zajímavé.

Každý rok se ornice odstraňovala z jiného úseku pole a skrývka musela být hlubší a hlubší. Na polích kde se dříve nacházely granáty na povrchu, se tedy začaly hloubit první šachtice. Veškerý materiál se promýval a vybíraly se z něj granáty. Ukázalo se, že granáty jsou v celém půdním profilu. Postupem se zjistila zajímavá věc, a to že na styku s jílovitým podložím jsou obohacené partie, ke kterým dochází zřejmě díky dešťovým srážkám. Voda prosakující půdním profilem odtéká po jílovitém podloží a přitom odnáší z granátonosných štěrkopísků nejjemnější jílové a prachové podíly. Vytváří se tedy štěrkovito-písčitá vrstva, která je dvakrát bohatší na granáty než ostatní materiál. Těžaři tuto vrstvu nazývají křehoť. Na podkladě těchto poznatků se začalo těžit tzv. podmolem.

Při těžbě podmolem se nejprve vyhloubila šachtice a to až na jílovité křídové podloží. V její spodní části se vybírala vrstvička křehoťu do všech stran a tomu se říkalo podmol. Výsledek se podobal baňce s úzkým hrdlem. Vytěžený materiál se dělil do tří složek dle velikosti, a to na hluchý štěrk, granátový písek a šlem (šedý jíl s prachovým podílem). K tomuto třídění se používalo hrubé síto, tzv. řičice a jemnější šikmé síto struněnka. Štěrk zůstal na řičici, šlem propadl struněnkou a granátový písek sklouzl po šikmé ploše síta do dřevěných nádob. Zrnka granátového písku ale ještě zdaleka nabyla čistá. Na povrchu byl povlak jílu, který byl ještě nutný umýt vodou. Praní tzv. pláchnutí probíhalo u řek či potoků a jednalo se o převážně ženskou práci. Těžba podmolem byla vyloženě sezónní prací a teprve koncem 19. století se přistoupilo k systematičtější těžbě. Nejprve to byly těžební jámy a později lomová těžba.        

• Bižuterie
• Módní doplňky
• Panenky
• Doplňky